Neskandujte „Pryč s EU“, přijdete o práci

Bylo by zajímavé vědět, kolik z rozezlených žen a mužů skandujících při nedávné vlně demonstrací „Pryč s Unií, pryč s Bruselem!“ si alespoň rámcově uvědomuje, co takové členství v EU vlastně obnáší.

Náš vývoz má vcelku jednoznačnou strukturu. Jeho celkový objem byl loni 3 biliony a 889 miliard korun. Export do zemí Evropské unie dosáhl 3 biliony a 240 miliard korun. To je o něco více než 83 procent. Možná by se dalo spočítat, kolik lidí v této zemi je existenčně přímo závislých na exportu do Německa, Rakouska a dalších unijních států. Ale vlastně to není tak podstatné, protože v různých důsledcích jsou to naprosto všichni. Proto by každý politik, který jenom náznakem začne uvažovat o rozchodu s Evropskou unií, měl být především postaven před otázku, jak by chtěl eliminovat dopady své politiky na životní úroveň, zaměstnanost a další nesporně dost podstatné oblasti. Protože odchod z Evropské unie by zcela jistě neznamenal stejný obchodní model, jaký je nyní.

Nová data o zahraničním obchodu za rok 2015 ale přinášejí i mnoho jiných podnětů k zamyšlení. Nutně se naskýtá otázka, zda toho automobilového průmyslu není už přece jenom moc. K tomu jenom několik poznámek. Je obdivuhodné, co dokázali investoři v tomto oboru. Tady vůbec nejde jenom o VW, TPCA či Hyunday. S nimi přišly desítky nových výrobců součástek, možná i stovky dalších dodavatelů již usídlených v České republice podstatně rozšířilo produkci. To platí i o IVECO v Karose, o Tatře. Bylo by velmi špatně, kdyby se kterákoliv vláda kdykoliv v budoucnosti rozhodla ovlivňovat v krátkodobém hledisku složení průmyslu. Zároveň však naprosto jistě přišel čas, aby vznikla nová koncepce rozvoje ekonomiky ČR, aby byly vytýčeny strategické směry, které bude stát v příštích letech a desetiletích podporovat.

Což jinými slovy znamená, že podíl automobilového průmyslu na HDP a možná především na exportu je vskutku značný a poněkud se vymyká obvyklému stavu. Chraň bůh, aby to znamenalo nějaké kroky proti automobilkám, ale strategicky bude potřebné přemýšlet o zmírnění této asymetrie a o další podpoře jiných odvětví ekonomiky. Tím nemyslím nutně jenom nějaká hi-tech odvětví, ale také jiné oblasti strojírenství včetně zbrojního průmyslu.

Druhým častým povzdechem je právě teritoriální monotematičnost našeho exportu. Hledání nových odbytišť především v zemích BRICS se nedaří. Ve skutečnosti byl totiž celkový loňský export do Číny i Ruska dohromady jenom o několik miliard korun vyšší než jednoměsíční vývoz do Německa. Několik let snahy o rozvíjení tohoto směřování zatím nepřineslo nějaké významné výsledky. To neznamená, že bychom měli přestat pracovat na těchto potenciálních směrech vývoje, ale v danou chvíli se opravdu nezdá, že by směrovka BRICS znamenala nějaké okamžité bonusy. Zvláště, když problémy v Rusku jsou značné, když Čína zažívá potíže, Brazílie z nich už ani nevychází, Indie je stále považována za potenciál, ale zjevně nenaplněný…

Lze říci jednu věc na okraj. Těžko s teritoriální strukturou dělat něco zásadního, když investoři, kteří přišli v minulosti, umístili své peníze do konkrétním způsobem nastavených a nasměrovaných projektů. Byly to investice, jejichž produkce byla cílená na Evropskou unii a náročné trhy. Těžko od nich můžeme chtít, aby ve velkém rozsahu zásobovali Afriku, Indii nebo Rusko či jiné trhy, kde se kupní síla koncentruje v relativně nevelké vrstvě obyvatel. Totéž platí o struktuře exportu. Investoři přišli s projekty, které znamenaly velký technologický pokrok ve strojírenství a řadě dalších odvětví. Tedy v oborech s dosti vysokou přidanou hodnotou. V našem exportu už nikdy nebudou mít významné slovo štěrkopísky, dřevo nebo pšenice.

K tomu, abychom byli schopni nasměrovat více zboží do Ruska nebo Číny či mnoha jiných zemí mimo Evropskou unii (a zbytek Evropy i další vyspělé země), k tomu bude potřeba příchod investorů či nových domácích investic.

Češi mají tendenci lomit rukama nad každou dobrou zprávou, rekordní výsledky zahraničního obchodu nevyjímaje (přebytek bilance 433 miliard je opravdu excelentní, což vidí každý, kdo to porovná třeba s ročním domácím produktem). Ale i když vláda nemá žádné rozumné a efektivní způsoby, jak během krátké nebo střední doby (třeba tří či pětileté) změnit závislost exportu na Unii a snížit opravdu velmi masivní vliv automobilového průmyslu na celé hospodářství, je čas začít diskutovat rozvážně i vážně o budoucnosti.

Je čas zasednout a začít hovořit o strategických krocích státu a o jeho hospodářských cílech. Nejde jenom o podle některých hypertrofovaný automobilový průmysl a teritoriální nerovnováhu. Při zjevné nechuti Čechů přijímat migranty se již v příštích dvaceti letech budeme muset utkat s problémem masivní restrukturalizace domácí poptávky a s jejím reálným poklesem, s nedostatkem pracovních sil, s dopady zvyšování teploty a klimatických změn na podnebí a následně na ekonomiku země a s řadou dalších zcela nových problémů.

Bez ohledu na aktuální vypjatou a nervní situaci je toto skutečný strategický úkol pro politickou reprezentaci. Není tak mediálně vděčný jako výkřiky o zbytečnosti EU nebo o čelení vlnám migrantů, ale je opravdu klíčový.